Štěpánek
Ahoj všem,
jsem Štěpánek a i když jsou mi teprve čtyři roky, stihl jsem toho už docela dost. Po narození jsem nějakou dobu nevěděl, jestli chci vůbec žít a dost jsem tím potrápil rodiče, ségru i bráchu. Nic se mi nechtělo, a tak jsem jen ležel a ani nechtěl ani pít. Doktoři mě začali krmit sondou, ale jídlo mi nějak nesedělo, a tak jsem ho obvykle vyzvracel. Nakonec mám sondu voperovanou do bříška.
Trvalo to rok a půl než mi došlo, jak moc mám vlastně život rád a že tady chci s mámou, tátou, Eliškou a Mikulášem být, i když mi to vše komplikovaly ekzémy, šedý zákal, problémy s játry a febrilní křeče. Zdravotní stav se mi dost komplikoval a nebyly to lehké časy.
Ve dvou letech jsem stále neuměl jíst, pít, lézt, chodit nebo mluvit. Ale začal jsem na sobě pracovat. Jezdil na náročné terapie, cvičil a trénoval doma s mamkou. Fakt hodně. A k nevíře doktorů jsem se naučil chodit a lžičkou už umím dokonce sníst třeba i půlku svačiny. Na zbytek stále potřebuju sondu do bříška a mluvit mi pořád ještě nejde.
Doktoři mi vloni našli genetickou vadu, ale naši říkají, že jsem bojovník, že to nic neznamená a nemám se tím trápit. Že se stejně jíst a mluvit naučím a znovu těm bílejm plášťům ukážu, že možné je mnohem víc, než si myslí.
Po tom, co jsem zvládl motoriku, teď pracuji na tom rozjídání, pití a mluvení. K tomu mi pomáhají komplexní intenzivní péčí v Therapy Centre. Byl jsem tam teď deset dní a každý den měl logopedii, kraniosakrálku, neuro-feedback, masáže čínské medicíny a další cvičení.
Na co by moji rodiče peníze využili:
Na terapie v Therapy Centre. Jsou tím nadšeni a já také. K tomu ale potřebují pomoc s penízkama. Není to vůbec levné a na zbytek roku potřebuji hrozivých 110 000 korun. Vím, že je to moc a chtěl bych jim s tou částkou nějak pomoc. Dřív mi moc pomohli v o.p.s. Život dětem a tak jsem je poprosil znovu a společně prosíme o pomoc i vás.
Mikulášek
Ahoj,
jmenuji se Mikulášek a mám cystickou fibrózu. Na první pohled to na mě nikdo nepozná, ale pravda je taková, že nevím, jak dlouho se ze života budu radovat. Když se to maminka dozvěděla, zjistila, že se takto nemocní dožívají přibližně 35 let. A že se této nemoci říká nemoc slaných dětí, protože mají až pětkrát slanější pot.
Má jediná naděje jsou nové léky, které by uměly nemoc pozdržet. Problém spočívá především v hromadění hustého hlenu v plicích. Proto musím několikrát denně inhalovat, před každým jídlem polykat enzymy, nesmím přijít do styku s žádnou infekcí, protože ta můj stav zhoršuje a musím dodržovat přísný režim.
Moje maminka ale nechce, abych žil ve skleníku. Snaží se, abych prožil život plný zážitků a radostných okamžiků. A i když na všechno zůstala sama, má hodně síly energie, kterou prý získává právě ode mne.
Na co by maminka peníze využila:
Moc mi pomáhá pobyt u moře, tam téměř nemusím inhalovat a slaná voda mi krásně pročistí dýchací cesty. Právě na tyto ozdravné pobyty potřebujeme s maminkou pomoc ostatních.
Eliška
Eliška už při narození neměla štěstí. Narodila se s krvácením do mozku. Dvojče, její bratr Honzík, byl přitom úplně v pořádku. Lékaři neuměli mamince říct, co holčičku čeká a doporučili jí, aby s dcerou cvičila Vojtovu metodu. Přitom vyslovili zdrcující diagnózu – dětská mozková obrna s postižením dolních končetin.
Připravovali maminku na to, že její dcera nebude chodit nikdy. Zpočátku to tak skutečně vypadalo. Eliška rostla, ale nechodila, a dokonce ani nemluvila. Rodiče objevili speciální rehabilitační neurokliniku a doufali, že tam jejich dceři pomohou. Problém byl ale v tom, že zdravotní pojišťovny tyto speciální rehabilitace nehradí, a přitom čtyřtýdenní pobyt stojí 60 000 Kč.
Rodiče Elišky dali tyto peníze dohromady a první pobyt sami zaplatili. Odměnou jim byly první Eliščiny krůčky. Pochopili, že toto je správná cesta a začali hledat neziskové organizace, které by jim s úhradou pomohly. Od té doby jezdí Eliška na speciální rehabilitace pravidelně a dělá velké pokroky. Nejenže chodí, ale dokonce začala i mluvit a rodiče mají skutečně ze své dcery velkou radost. Dobře vědí, že Eliška nikdy nebude jako ostatní děti, ale věří, že když bude pravidelně rehabilitovat, má velkou naději na zlepšení. Dneska už v něčem předstihne dokonce i svého úplně zdravého brášku. Proto rodina bude dál intenzivně shánět peníze, aby mohla Elišce tyto drahé, ale velmi účinné rehabilitace, dopřát.
Na co by rodiče peníze využili:
rehabilitace, které Elišce pomáhají dělat velké pokroky.